Legenda o otci vlkovi a dívce,

která byla příliš nádherná

V dobách, kdy všechna zvířata byla divoká, kdy Opona byla tenká blanka, kterou prorůstala lecjaká bylina a houba - v dobách, kdy Uratha ctili otce Vlka a jeho družku Lunu, chodila po zemi nejkrásnější dívka, jaká kdy byla zrozena z ženy.
Její krása byla taková, že divoké šelmy nechávaly honu za kořistí a v úžasu ji sledovaly.
Pokud se dala do zpěvu, vítr utichal, aby ji mohl lépe slyšet a když vyrazila sbírat plody, ty jí samy padaly k nohám v touze po dotyku jejích rtů.
Její otec, mocný náčelník kmene, se dmul pýchou kdykoliv ji uviděl a její matka jí přinášela vždy ty nejlepší kusy z kořisti, kterou nabízeli mladíci, doufající v její přízeň.
Jen starý šaman se chmuřil a chmuřil.
Věděl ve své moudrosti, že po období slunečných dní a tepla vždy přichází doba měsíce, doba tmy, zimy a nedostatku potravy.
V den jejího uvedení mezi ženy si tedy dal obzvláště záležet, aby jí zakryl tvář maskou, na ramena pověsil starou prašivou kůži a z kmenového tábora pospíchal ke svaté tůňce.
Šaman musel cestou zahnat smečku psů, když zachytili její pach ženy.
Osvobodil jí ze zajetí lesního muže, který ji chtěl stáhnout do svého stromu, když se o něj unavená opřela.
Musel ještě podvést bůžky řeky, přes kterou museli přeplout. Ale ti se nechali lehce ošálit otýpkou slámy svázanou kolem vykotlaného pařezu vymazaného lepem.
Přesto se stalo, že cesta ubíhala pomaleji, než měla, a tak k tůňce nedorazili za denního světla, jak plánoval, ale až za tmy.
I zachmuřil se ještě víc, ale k očištění dívky a jejímu přijmutí mezi ženy muselo dojít co nejdříve.
Tedy sundal z jejích ramen plesnivou kožešinu, sňal stařičkou masku a poručil dívce, aby se svlékla a očistila se v tůňce.
V zajetí měsíčního svitu pozoroval její vláčné pohyby a odhalené tělo a chmuřil se čím dál víc a víc. Probouzel se v něm totiž chtíč mladíka, kterým kdysi býval.
I otočil se k ní zády a poslouchal tiché šplouchání vody.
A představoval si ji.
Nepokojně se ošil, když na něj se smíchem šplíchla vodu a odešel o kus dál.
Cítil, jak jej vábila svými pohyby - už ne dívka, ale ještě ne úplně žena.
Chtěl se rozběhnout za ní do vody a zmocnit se jí, jako kdyby byl znovu jinochem připraveným objevovat rozkoše ženského těla.
Věděl ale, že teď ani tady nesmí.
Odešel od ní ještě o kus dál a uslyšel její nespokojené plácnutí do vody.
Usmál se sám pro sebe a pochválil svou pevnou vůli, která zabránila porušení kmenového tabu.
Pak začala zpívat.
Věděl, že pokud by na ní spočinul jeho pohled nyní, je ztracen.
Zacpal své uši palci, kousl se do tváře a vyrazil směrem od tůně.
Na takto svatém místě jí nic nehrozilo a pokud jej bude chtít vyhledat až skončí se svou očistou - bude vědět, kam šel.
Šel, dokud jeho slabiny nepřestaly trnout a pálit a poté ještě chvíli.
Sedl si, opřel se o kámen a vyčerpaný usnul.
Snil o tom, jak z nebes sešel otec Vlk, aby utišil svou žízeň u tůňky.
Jak v ní nalezl dívku, která jej uhranula svou nádherou.
Jak se kolem ní plížil, čichal její pach.
Jak se mu třepaly špičky uší majestátem písně, kterou slyšel.
Jak potichu vniknul do vody, plaval kolem ní a letmo se jí dotýkal.
Jak počkal, než mrak zakryje Lunu, aby se v člověka proměnil a pomiloval se s dívkou, které nedokázal odolat.
Jak mu její krása zalepila smysly a nedokázal jí opustit předtím, než mrak odcestoval z tváře jeho družky Luny.
Na její nebeský hněv, který zahalil jeji tvář temnotou.
Na šeptaný příslib moci od otce Vlka dívce, na její ochranu, na krásu, které se bude těšit věčně.
Na jeho kvapný odchod za Oponu.
Na jejich hádku, která vrhala blesky a třásla zemí.
Věděl s čím hněvem se může jeho kmen vyrovnat a proto přislíbil Luně srdce té, která jí odloudila druha.
Pak se probudil a věděl, že to nebyl obyčejný sen - že všechno v tom snu byla pravda - a něco i víc než pravda.

Tuto legendu si mezi sebou vyprávějí u poradních ohňů jak kmeny Čistých, tak kmeny Zatracených.
Ukazují štěňatům, že svět je složitější místo, než si myslela a že existuje ještě další kmen, který zatím nepatří ani k jednomu z nich.
Mnoho slávy prý se chystá pro toho, kdo tento tajemný a osamělý kmen k jednomu ze dvou vlkodlačích společenství přivede.

Jeho vlci mají srst stříbrnou jako luna, která se na ně dívá svým hněvivým okem a na jejich hřbetě je prý možné spatřit odlesk modré tůně u které došlo k jejich vzniku.

Starší také dodávají, že první vlkokrevní pocházejí z těch dob.
Luna dává svou sílu příbuzným vlkodlaků, kteří ostatní potomky Otce nenávidí a chtějí pomstít křivdu, kterou na ní učinil.