Chlad upíří existence

Hladová bestie. Chlad hrobky. Děs ze světla.

Každý z nás je si těžce vědom těchto tří skutečností, před kterými dnes a denně utíkáme.


Bestii tišíme krví - zabíjeme pro nutnost přetrvat, neskončit, vzepřít se času a žít věčně.

Jak staletí plynou, naše žízeň je stále větší a větší, než nás nestačí utišit žádná řeka krve prolitá v našem jménu. Ukládáme se do torporu, aby se bestie ztišila, ale nikdy jí nedokážeme uniknout úplně.


Pro ten pocit tepla, tu pomíjivou lidskost, se vydáváme do stáda, jež nás zrodilo. Doufáme, že jejich pomíjivost a individualita přinesou do našeho světa něco nového a originálního.
Že jiný za nás objeví smysl života, že dá naší mrtvé existenci význam, který ztratila. Nikdy jej však nenajdeme - odsouzeni k věčnému bloudění temným chladem osamění.


Nebojíme se jen slunce, děsíme se i plamene a ostrého světla.

Pochopit tento strach je zprvu nejjednodušší, protože to jsou všechno věci, které nás mohou ukončit. Nepátráme po důvodech. Bojíme se. Instinktivní reakce. I lidé, ze kterých pocházíme jsou plní podvědomí, na které neznají odpověď. Jak my, kteří jsou jenom jejich mrtví pohrobci, můžeme doufat, že někdy ovládneme hlubiny toho, co řídí naše kroky?


Měl jsem tu čest dotknout se někoho, kdo ví víc, kdo se povznesl nad tyto skutečnosti srážející nás zpátky do bahna naší existence.

Její ruce byly teplé, krev jí bušila ve spáncích a její srdce jí tlouklo uprostřed hrudi.


Mluvili jsme krátce, ukázala mi toho mnoho a domyslel jsem si ještě víc.

Nyní znám pravdu a nebojím se ji následovat!

  • Stránka z deníku nalezeného v ranních hodinách vedle hromádky popela