Lov

Stvoření bylo obrovské. Dvanáct stop vysoký běs se vztyčil na zadních nohách stejně jako medvěd, kterému se vzdáleně podobal. Ale roky ve Stínu ho změnily v děsivou zrůdu, která chtěla jen zabíjet. Zbyl jen démon, ovládaný bezuzdným hladem. Jeho vítězný řev rozvibroval skla v oknech nedaleké hájovny. Z tesáků mu kanula krev z rozervaného lidského těla. Rána po kulce velké ráže, kterou se myslivec bránil, se během několika tepů srdce zacelila. Obří karikatura toho, co za života bylo medvědem, klesla na všechny čtyři a začala se krmit ještě teplým masem.

Nočním lesem se hnaly stíny. Vlčí těla se míhala mezi smrky a tlapy nevydávaly při dopadu téměř žádný zvuk. Ve světle měsíce se občas zableskly zelené oči a bílé tesáky. Strašlivý, vítězný skřek, který zaslechli hned po ráně z pušky, je nezpomalil, naopak nutil je běžet rychleji. Cítili pach stvoření, které se nějak dostalo ze Stínu do této reality. Bylo nebezpečné, ale to oni taky. Formace smečky se změnila, mohutný severský vlk s plavou srstí se dostal do čela, zatímco jediná fena ve smečce se oddělila a zmizela v temnotě.
A byli na místě, na jejich smysly útočil pach krve a smrti.
Plavý vlk bez zaváhání zaútočil, proměnil se v jediném mohutném skoku. Postava získala humanoidní tvar, spáry se prodloužily.
Ale medvědí duch stihl zareagovat. Obrovská tlapa zasáhla útočícího Rahu a srazil ho stranou. Tím ale dostal šanci další už přeměněný vlk a dlouhé spáry se mihly proti odkryté hrudi monstra. Drápy zaskřípaly o kosti a do vzduchu vystříkla černá tekutina. Jiný vlk, teď již také více než dvoumetrová bestie s hrubou kůží, vlčí hlavou a dlouhými spáry, zavyl. Zvuk to byl zvláštně melodický. Vzápětí se vrhnul do útoku i Cahalita. Medvědí stvůru pohltil oheň, jak zaútočil vlkodlačí šaman pomocí Matky Luny. Do boje se vracel i Rahu, vyl vzteky a kolem jeho těla se mihotala bílá záře. Bez milosti skočil medvědovi po krku, rána, která by jej těžce zranila, sklouzla po bílé záři. Do boku nepřítele se zaryly drápy Cahality. Medvěd se opět vztyčil, v té chvíli zaútočila fena a prokousla medvědovi šlachu na noze. Starý duch se skácel na zem, když mu pomohl další vlkodlak, který mu skočil po krku. Nestvůrné čelisti se sevřely na hrdle ducha. Další spáry trhaly jeho tělo...

U hájovny stálo pět lidských postav. Kolem nich se mísila rudá krev lidských bytostí s černou krví divokého ducha.
"Přišli jsme pozdě," konstatovala rudovlasá žena.
"Ale byl to slušný boj," prohodil šaman smečky.
"Nic moc," odplivnul si mohutný vůdce. "Takovejch sme už zabili."
"Chtělo by to větší výzvu."
"Ale kde tady něco takovýho najdeš?" zašklebila se žena. "V Evropě moc temnejch míst neni. A zabíjet upíry ve městech..." zatvářila se nesouhlasně.
"K čemu upíry? To můžeme jít rovnou na mágy nebo skřítky, není v tom čest ani smysl."
"Kde v Evropě se Lid bojí lovit?" zeptal se vůdce smečky.
"No, o jednom místě jsem slyšel," řekl váhavě Cahalita.
"A kde je?"
"V České republice."