Velké dílo

Starší muž vystoupil z vlaku. Byl na místě. Malé paraguayské město, čistě a spořádaně vyhlížející. Jako obvykle, pomyslel si, vždycky si vyberou výjimečný místa. Vzhlédl vzhůru směrem k horám. O kus dál nad městem stálo několik velkých domů. Muž se usmál. Byl oblečen obyčejně jako ten nejběžnější turista - krátké kalhoty, tričko a taška přes rameno. Krátké černé vousy, hluboké oči, velký nos. Vyrazil směrem k domům. V půli cesty zastavil kolemjdoucí mladou ženu. Nevypadala místní, očividně míšenka. Muž pozdravil a s úsměvem ji příjemným hlasem požádal o pomoc: "Ola signorita, prosím vás, kde tu bydlí pan Mahler?"
Žena se na sympatického Evropana usmála: "Támhle ten velký dům s garáží vedle. Jdete tam? Jste přítel pana Mahlera?" Muž kývl.
"Ano, jsme přátelé z Brugg, studovali jsme tam spolu. Od přátel jsem se dozvěděl, že během války uprchl před nacisty sem, tak jsem se rozjel ho hledat. Byli jsme velmi dobří kamarádi." Při posledních slovech dívka nepostřehla lehké cuknutí v koutku cizince.
"Ach tak", usmála se mile, "to je od vás moc hezké. Pojďte dovedu vás tam. Dědeček bude určitě rád."
"Ale, Erwin už má i vnučku, ten starý mizera," prohodil vesele cizinec. Žena vykročila a on za ní. Celou cestu se bavili a ona měla z muže až podezřele příjemný pocit. Došli k domu.
"Tak jsme tu", řekla s úsměvem dívka a otevřela dveře. Dům byl útulný, na Paraguay podezřele ,,bavorsky".
Dívka si všimla mužova výrazu. "No on dědeček trval na tom, aby mu to tady připomínalo domov...". Jasně... pomyslel si.
"Mami, připrav čaj prosím, dědečkovi přijel starý přítel ze studií", překřičela hlasité rádio.
Na dívčin hlas odpověděl muži až nepříjemně povědomý alt starší ženy: "Milej pane odložte si, vítejte! Táta je nahoře v pokoji, můžete ho překvapit!" Cizinec neváhal.
"Ano, to bude nejlepší", odvětil s úsměvem. Vyběhl nahoru a instinktivně vkročil do jednoho z pokojů, zavřel dveře. Ocitl se v potemnělé místnosti, kde zeď zdobily lovecké trofeje.
"Tak jsem konečně tady doktore Karle Erwine Hartmanne." U okna se otočilo křeslo a v něm seděl starý muž, ústa otevřená šokem.
"Ale ty přece...". Nedořekl. Cizinec k němu přiskočil a sevřel jeho krk. Stařec nemohl vydat ani hlásku a jen valil oči.
"Konečně, ty sráči jeden. Vzpomínáš si na mě?" Cizinec s výrazným nosem a hlubokýma očima volnou rukou odtáhl límec. Na krku měl vytetované číslo.
"Jmenuju se Izák Ibrahim Lebbmann. Už? Ano... to byla krása, jak ten malý chlapec křičel, když mu před očima upalovali rodiče za živa, že? Na tvůj rozkaz a pro tvé výzkumy, co se děje s člověkem, když hoří, že Erwine, příteli? Ale to bude dobré. Dobré to bude. Všem se to může stát. A stane se to i tobě... jen vnučky bude škoda... co koukáš, tohle si řekl ty o mé sestře... ale ty už to neuvidíš. Jsi můj poslední. Moje 13. krev. Vrátíš se do Německa. Budeš moje opus magnum." Žid se usmál a vytáhl z kapsy lahvičku s velkou jehlou a divnými symboly na povrchu stěn a vrazil ji starci do tepny. Ten vyděšeně zachroptěl a poulil oči plné strachu. Krev se řinula po skle. Cizinec vytrhl jehlu z rány a položil starce, marně se snažícího zastavit krvácení, na zem.

Rádio dole stále nahlas hrálo.

Roztrhl starému nacistovi košili na hrudi.
"Dívej se. Tohle bude to poslední, co uvidíš", zašklebil se žid a ukazovákem s prstenem na hrudník rychle cosi načrtl. Poté schoval lahvičku a vyrazil ke dveřím. Pootevřel je a ohlédl se. Stařec na zemi se začal více cukat a sténat. Izák seběhl po schodech, beze slova prošel kolem ohromené dívky a vyšel ze dveří.
"Kam to jdete...". Její řeč přerušilo nelidské skučení z prvního patra. Žid šel po cestě od domu. Neohlédl se. Slyšel jen šílený ženský vřískot, který se z domu za ním ozval. Rodina uprchlého velitele koncentračního tábora viděla, jak krev vytéká z těla ze šesticípé hvězdy, vyřezané na jeho hrudi.

Tma... suchý vzduch... pach smrti v něm... zrnka temných aur jakoby popel temnoty byl všude... tmou kráčí postava... obyčejně oblečena... otvírá knihu... pach krve v ní... smítka tmy se pohybují... padají do země... postava se usmívá... rty neslyšně opakují... opus magnum... opus magnum...opus magnum...

Hledající jméno se s řevem probudil a vymrštil se z lehu v Gauru podobě. Zuřivě se rozhlížel a větřil. Byl pod skalním převisem uprostřed lesa a kolem něj spali bratři a sestra ze smečky. Teď už nespali. Hjalmar a Arakai byli taky proměněni, Boiovi se oči zahalily mlhou a Tulačka zmizela. Všichni věděli, že když se jejich Cahalita proměnil, něco viděl. Vyrazil před skálu. Ale ne, tady to nebylo. Uf... pomyslel si. Hisil toho místa ze snu byl strašlivý, plný bolesti a zla. Tady byl klid. Proměnil se zpět do Hitsu a otočil se. Celá smečka ho pozorovala.
"Omlouvám se... něco jsem cítil... ale planý poplach...".
Boia pochybně zvedl obočí.
"Ale to nic, to naše sestřička fenečka, včera se moc přežrala masíčka..." zachechtal se Arakai. Vzápětí se Tulačka vynořila ze stínu, švihla tlapou a Arakai si se zakňučením sevřel drápanec na čumáku. Hjalmar zakroutil hlavou.
"Pojďme spát, zítra vám vše řeknu", povzdechl si Hledající. Poslechli ho.

Když se znovu probudili, Hledající jim celou vizi vylíčil.
"Kurwa japierdole!", zaklel v rodném jazyce Arakai, "to bude kurva hnusný místo! A co tam ten lidskej dobytek dělal?"
"Opus magnum", řekl zamyšleně Hledající... "co přesně by to mohlo znamenat?"
Na zem vedle sedících bratrů žuchl mrtvý jelen. Tulačka se protáhla.
"Opus magnum říkaj alchymisti a mystikové svýmu vrcholnýmu výtvoru. Velký dílo... třeba vyléčení skoro mrtvýho, stvoření zlata nebo třeba oživení golema..."
Dosud mlčící Hjalmar zavrčel.
"Chceš říct, že tahle vize ukazuje něco jako pokus o oživení obra z hlíny nějakým dalším pošahaným žiďákem? Že by si další afhal zkoušel hrát na boha?"
"Neber jméno boží zadarmo, to je taky židovský", zazubil se Arakai, "ale pokračuj, jde ti to. Opus magnum je to, co říká Tulačka a alchymii a čarodějnictví se věnovali v Evropě hlavně židi. Takže tu máme krvavýho rabína co chce provézt nějakou pičovinu."
"Něco oživit..." zabručel Boia. Ostatní se na něj otočili.
"No... o co jinýho by se snažil na velkým spáleništi, no ne?", dodal už znatelně sarkasticky. Na chvíli zavládlo ticho.
"Hledající..." začal pomalu Hjalmar, "neříkals něco o popelu s temnou aurou všude okolo?"
Cahalita přikývl a zamračil se. Vytušil, kam Ochránce života míří. Kde by asi mohlo být místo, kde za posledních sto let něco hořelo tak, že popel z toho mohl být plný zla... Vstal.
Tulačka byla rázem vedle něj: "Takže kam vyrážíme?"
Zbytek smečky už byl taky na nohou.
"Do Německa," zavrčel Hledající ponuře. Za pár sekund už se lesem hnalo pět stínů. Pochopili, že musí spěchat."

Pane profesore, jsme tu," otočil se řidič černého BMW.
Hlavou mu projelo, proč asi někdo jako profesor historie Lebbmann jezdí večer na ohromnou holou mrtvou planinu, kde po druhé světové válce Američané vymazali z povrchu vyhlazovací tábor. Vzápětí mu hlavou projela také tenká čepel tepaného nože. Izák Ibrahim Lebbmann utřel nůž do kapesníku.
"Potřebuji tě takhle," řekl klidným hlasem mrtvému řidiči. Vytáhl ho z auta a nesl doprostřed planiny. Už brzy bude čas. Musí začít přesně 19:43, což byl rok, kdy jeho a jeho rodinu přivlekli sem. A do půl roku všechny zabili. Rodiče upálil Hartmann a sestru poslali do plynu. Jen on silou vůle a touhou po pomstě přežil. Po válce studoval historii a tajně židovské mystično - kabalu. Dosáhl velkých cílů, ale na ten největší se připravoval dlouho a těžce. Pomocí krve 13 vrahů, těla a magie zde, na tomto místě, kde byly zabity a spáleny tisíce lidí, stvoří své opus magnum. Svého golema pomsty. Už je čas. Začal kreslit kolem těla obrazce, připravoval vše pro rituál...

Hjalmar přidal do běhu. Už tři dny byli na cestě, ale blížili se. Dnes se to má stát a oni tomu musí zabránit. Je odpoledne. Ještě musí zastavit a nabrat sílu, nažrat se. Večer není daleko.

Běželi dál. Stmívá se.
"Už jsme blízko!", zařval Hledající.

Otevřel knihu. Teď je ten čas. Vše bylo připraveno. Začal odříkávat složité zaklínadlo. Nesmí udělat chybu. Viděl, jak se všude okolo něj začínají zvedat tisíce malých temně fialových světýlek. Tisíce nevinných. Tisíce rozervaných duší bažících po pomstě. Přijďte duchové. Vstupte do těla a dejte mu svou moc. Ať svým hněvem hledá všechny, kdo co měli kdy společného s genocidou za války. A jejich krev. Tisíce za tisíce. Duše, zrnka popela, začaly zuřivě vnikat do mrtvého. Tělo sebou házelo. Duší v okolí ubývalo, síla se začala soustředit. Izákovi vyhrkly slzy radosti. Už to bude, už jen pár posledních...

Tulačka doběhla na planinu jako první, sama. To co uviděla, ji vyděsilo. Potlačila zakňučení. Ze všech stran okolo planiny se slétaly malé částice spirit do jednoho místa. Do lidského těla zkrouceného uprostřed rituálního kruhu. Sakra, to je ale dobytek. Debil jeden, todle bude zkurvenej průser.
"No to mě poser Otče Vlku na všecky moje záda...". Arakai se objevil vedle ní a valil oči na zjevení před nimi.
Kolem nich bez zastavení proběhl Hjalmar a v trysku skočil po židovi, který o nich vůbec nevěděl. Máchnutím tlapy ve skoku ho srazil na zem. Muž zaječel a dopadl několik metrů od nich.
To už na něm stál Hledající jméno. "Co tady do prdele děláš? Vybal to hned a možná ti neutrhám všechny tvoje končetiny!"
Žid celý od krve ještě žil. Kašlal krev, i tak byl zázrak, že ho Ochráncova rána nezabila.
"Je pozdě..." bolestivě se usmál, "už ožil. Mé dílo je hotovo. Opus magnum se povedlo. Teď zabije i vás zvířata a potom všechny lidi, kteří mají v sobě krev vrahů. Pomstím se. Zemřou jich tisíce. Nikdo mému golemovi neunikne... nikdo... nik-"... Hlava čaroděje klesla. Cahalita se s hrůzou otočil. Jeho smečka zírala na tělo před sebou...
Mrtvý se zvedl. Jeho oči fialově planuly. Otočil se k vlkodlakům.
"Pozor!" zařval Boia.
Všichni uskočili na strany. Místem, kde před sekundou stáli, prosvištěla temně fialová chapadla. Tak tohle bude něco, přikrčil se Hjalmar, připraven skočit. Každý ze smečky věděl, co má dělat.
"Nedokážete ho poslat pryč?" zařval Hjalmar na Cahalitu a Ithauera. Oba zavrtěli hlavou.
"Je to bytost magicky stvořená. Uměle splácaných tisíc duší. Neplatí na to zákony Clony!" řval Arakai.
"Věhlas a poroučení je tady k hovnu!" otočil se k alfovi Hledající.
Rahu zavyl. Členové smečky se k němu přidali.
"Pojďme dokázat, že ani tisíc hněvů nepřebije ten náš!" zařval hromovým hlasem Cahalita.
Všichni se jako jeden proměnili do Gauru a Hjalmar s Hledajícím kličkujíce vyrazili proti golemovi. Boia zvedl hlavu k obloze. Oči se mu zaplnily bílou mlhou. Tulačka a Arakai zmizeli - ona se skryla do tmy, on ukročil stranou za Clonu. To, co uviděl, ho přimělo málem údivem otevřít tlamu. Golem byl 4 metry vysoký a nabitý obrovskou energií. Kurva todleto že dokázál ten židovskej čaroděj stvořit? Věděl, co musí dělat. Sevřel v dlani svůj amulet a vyrazil, musí hledat slabé místo. Tulačka to dokáže v gurihalu, on musí tady v Hisilu. Potom všichni společně udeří. Skočil a musel být hbitý.
Boia sbíral sílu bouře. Takhle silnou ránu ještě nikdy nedal. Musí do ní vložit co nejvíc. Čekal na správný moment.
Tulačka proběhla stínem a ocitla se za golemem, který se soustředil na Hjalmara a Hledajícího jméno. Dva nejsilnější se bleskově rozdělili a skočili. Golem naštěstí nebyl tak rychlý - Hjalmara sice fialová chapadla odhodila, ale Hledající mu uštědřil hluboký šrám do paže.
Tulačka i Arakai viděli, jak se rána zaceluje. Pomalu! Magického tvora sice neomezuje, ale mizí příliš pomalu.
Ithauer vystoupil z Hisilu. To už vedle něj byla Tulačka.
"Vidělas?"
"To teda. Uděláme pár pořádnejch šrámů, pak na něj naskáčem a rozervem ho zevnitř!" Arakai se zašklebil a zavřel oči. Vnikl všem ze smečky do hlavy.
"Jeho rány se celí pomalu. Nadělejte co nejvíc hlubokých šrámů a pak všichni na něj!"
"Zabírám si hlavu...". Všichni slyšely nepatrně se třesoucí alfův hlas. Byl raněný.
Hjalmar se zvedl ze země a popadl ho vztek. Se zuřivým rykem naběhl do golema, až se zapotácel.
"Vyrvu ti srdce a narvu ti ho do prdele!!!" Zabořil drápy do hrudi netvora. Nevšiml si ale chapadel, které ho sevřely.
"Hjalmare!"
Alfa zařval bolestí, když mu fialového hroty na nich vnikly do těla. Zaryl tlamu do golemovy hrudi. Golem ho sevřel ještě víc. Síla to byla nesmírná. Rahu cítil nenávist všech těch mrtvých tisíců. Tu sebou golem cukl a polovina chapadel vlkodlaka pustilo - Tulačka, Arakai a Hledající zaútočili společně.
"Braňte alfu!" ryčel Arakai. Každý z nich rozerval kus golemova těla u kloubů. Hjalmar se vší silou vzepjal, vytrhl tlamu z hrudi a odrazil se pryč z netvorova sevření. Dopadl na zem a těžce oddechoval. Sráč jeden zdechlej.
"Ustup Hjalmare, Ochránče života." ozvalo se za ním.
Alfa se otočil. Elodoth Vykonavatel zářil v Gauru podobě bělostnou srstí. Sálala z něj síla. Vypadal jako anděl.
Hjalmar se ošklivě usmál, "naper do něj Kate! Pryč bratři!"
Boia nehnul ani brvou.
"Zemři." A obrátil spáry na golema.
Ostatní na poslední chvíli netvora pustili. Vzduchem zaburácel hrom. Z Katových dlaní vyrazily blesky a vrazily do rány na golemově hrudi. Z těla se začalo drát bolestivé vřeštění. Golem sebou házel.
"Teď!"
Celá smečka vyrazila. Každý z nich zaryl spáry do ran. Tulačka a Boia do nohou, Arakai a Hledající do ruk. Hjalmar sevřel netvorovu hlavu.
"Urdaga!!!"
Celá smečka zařvala. Napjali svaly a roztrhli netvora na kusy. Z těla s vřeštěním vyletěly tisíce malých fialových spirit a zbytky golema znehybněly.
Lovci smečky Jestřába se na sebe chvíli dívali. A pak propukli ve vítězný řev. Objímali se a rvali mezi sebou. Slavili opravdu veliké vítězství.

Stáli na planině a pozorovali vyhasínající světélka duší všude kolem. Byla to smutná krása. Hjalmar hodil mrtvého žida do vyhrabané jámy a zahrnul hlínou. Blbec jeden nešťastnej, pomyslel si. Pak se pod ním podlomila kolena, ale nedopadl. Dvě vlkodlačí paže ho zachytily a položily na zem. Tulačka se na něj usmála a hladila ho po hlavě. Arakai zavřel oči a začal odříkávat slova léčení. Bolest v Rahuově těle polevila. Šaman se usmál také.
"Bojovals kurevsky dobře Hjalmare", usmál se na něj. Boia sevřel jeho pěst.
"Opět si ukázal, kdo je alfa", kývl nad ním stojící Cahalita.
Ochránce se usmál.
"Díky bratři a sestro. Ale běžte s tím do hajzlu, bez nás všech bychom to nedokázali. Nikdo nesměl chybět."
"Jo no, bez nás bys to nedalo ty naše uňufané severské štěňátko", zakřenil se Arakai. Smečka vybuchla smíchy.
Alfa se postavil na nohy.
"Stejně mi je jich vlastně líto... všech tady těch..." ukazoval Arakai prstem na světélka duší.
"Spáchali na nich velké zlo. Ale jimi způsobené zlo by bylo ještě větší", řekl vážně Boia. Všichni s ním souhlasili.
"Vypadnem odsud", řekla Tulačka.
"Mám kurva hlad a všecko mě bolí. Pojďme něco sežrat a slavit", zabručel Hledající jméno. I s ním všichni souhlasili. Podepřeli Hjalmara a odešli z planiny mrtvých duší.


Arrakai Hraničář, Ithaeur smečky Jestřába

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky